Jak je to s kitovávím na Krétě?
Jak už u mě bývá zvykem, Káča a její deníček vyrazili po nějaké době na cesty. Dostala jsem nabídku pocestovat dosud Českýma kajterama (nebo o tom nevím) nezmapovanej ostrov Kréta. Na netu jsme s Nemem sjížděli stránky kite spotů, jak je to s větrem, kde se dají rozbalit hračky a podobné záležitosti. Cílová destinace padla na pláž Elafonisi. Dle fotek a infa je to asi nej.
Měsíc dopředu jsme začali hledat letenky… chce to být časově trochu flexibilní, což naše zaměstnání úplně nedovolují, takže ceny se pohybovaly cca 6tisic na osobu tam i zpět. Chce to trpělivost, hledat, sledovat a dají se sehnat i za lepší cenovku z Prahy, Vidně i z Brna.
Pojali jsme to dost na punk a letenky byly to jediný, co bylo jistý. Hračky jsme hodili do karavanu, který vyrážel naším směrem o něco dřív, a doufali, že se s nima ještě někdy shledáme, ale ušetřit minimálně jednu cestu letadlem je fajn a o to víc piv budeme moci na místě vypít, žéé :-) a střechu nad hlavou, případně káru v říjnu už nebude takovej problém sehnat….možná.
Přiřítili jsme se dychtivě do města Chania, kde jsme sehnali bus do centra na nádraží a tam pohledali další bus, co nás přiblíží ke kajtům, který nás čekali kdesi 80 km jinde v kempu Paleochora na Jižní časti ostrova.
Přivítal nás brutální vítr Meltemi (jak ho nazývají) rozkopanej jak hromada hnoje, silnej kdy ptáci raději chodili pěšky. Písek co lítal, štípal všude, kde si dokážeš představit. Díky horám to tam nabírá neskutečný točky a sílu. Zachránil nás bar na pláži s chlazeným pivkem a cenovkou 3x větší než v Česku, nu nekup to… Místnáci nás poučili, že tam v tamní zátoce se nekajtuje a okolní skály jim daly za pravdu. Mírné zklamání jsme vykompenzovali, že jsme pod pohrůžkou rabování a vypití veškerých přivezených domácích zásob ohnivé vody obsadili našim známým polovinu manželské postele v jakémsi srubu v kempu a zahájili tak první noc s myšlenkou, že ráno se vrátíme na pláže Chanie, kde předpověď byla mnohem příznivější.
Po snídani, jsme nakopli půjčený skútr a razili si cestu klikatou, nádhernejma horama se zastávkou na famózní výhledy, který ostrov nabízí. Dohnali jsme opět naše nekajtující průvodce s karavanem a jediný co jsme ten den dělali bylo, jídlo, vepření na pláži s pivkem v tlapách a radovánek y v rozbouřeným moři vlnkama a větru, kterej nám sotva sem tam počechral vlasy… ubytko jsme našli na hned pro 4 lidi za relativně pár korun, hned u moře na 2 noci, pak že mají plno… dost času sehnat pak něco jiného. Vzali jsme skútry a valili nasát atmošku města, skvělý jídlo na každým rohu, dost uvolněná jízda na skútrech městem, pravidlo platí jen pro rychlejšího… Poznávačka pobřeží, kdy jsme jeli kontrolovat, kde by se dalo kajtovat… vlastně všude, kde se ti líbí, máš kousek místa na lajny a start, plavčíci nic neřeší, pokud neohrožuješ vorvaně na plážích.
Po třech dnech, kdy vítr na jihu se umoudřil, nastal konečně přesun na Elafonisi… Jupí!!!!!! Nádherná laguna v rezervaci, plná turistů s místem vyhrazený pouze Windsurfařům a jinde pouze po nás, kde je budka s nápisem Kite škola a půjčovna. Trochu zklamání, že na pláži a v přístupu do vody jsou šutry, takže trocha respekt -alespoň pro mě…. Nemo neváhá a nakopává 18speeda a valí na hřiště. Já jen zoufale čumím, zabalená do teplýho oblečení s teplotou a snažím se aspoň o nějakou tu fotku. Krásný 2 hodinky to šlapalo, než slunko šlo na záchod pěkně do moře.
V rezervaci je zákaz kempování, ubytka málo a beznadějně plné, takže jsme stan rozbalili jen kousek od zákazové značky v keři a šli chrnět, že třeba budeme mít štěstí a nikdo nám nebude klepat s lístečkem na dveře. Druhý den byl vítr hlášený na celý den. Moje teplota skočila na Nema, takže střídání a valíme i přesto oba na vodu. S týpkem ze školy, jsme prohodili pás slov, jeden místní lokál dorazil a ve 4 jsme si užívali, co to šlo na hřišti zase až do záchodu té žlutě tečky. S vidinou dalšího dne, který měl bejt doooost podobný na podmínky :-) No na moji 13 se šutrama okolo už jsem si netroufla ten den do vody, takže jsem vzala zavděk k večeru místní půjčovnou, kdy mi týpek jménem, který si nepamatuju udělal slušnou cenovku, že se nemohl dívat na moje krokodýlí slzy na břehu. Dráček starší, ne úplně moje gusto, ale pocit, že turisti v pět opouští houfně lagunu, díky odjezdům busu, vypnutí vody ve sprchách a uzavření všech žrádelen na pláži a já mužů do míst, kam se přes den nesmí. Flet, flet, flet… juhuuuu, největší odměna týdne a zakončení návštěvy Elafonisi.
Ráno nás ceká přejezd na jiné místo… jméno si záměrně nechám v utajení (Sfinari). Zátoka na úpatí přenádherných hor, jediná vesnice je 2km daleko, oblázková pláž, pár slunečníků a 3 domácí taverny se stády vlastních koz a ovcí, turisti doslova po pár kusech. TOP, klid oproti přelidněné vyhlášené pláži, sic bohužel bez větru. Ovšem, když jsou podmínky, sjíždí se sem surfaři čekat na svoji vlnu. Výšlap do soutěsky, výhled, nádhera okolo, jídlo, pohostinnost domácích v podobě předkrmu, desertu či rakije po jídle jako pozornost nám vše vynahrazuje. Vše je z rukou od Paní mámy… sýr, jougurt, ráno vylovený krevety, maso... všechno. Gastroporno je na vrcholu, v břichu jak v peřince a nebíčko v palulce….
Večer nás Pan domácí odchytil při stlaní spacáku na lehátku na pláži a nabídl nám k dispozici zdarma svoji loveckou chýši, jestli budeme chtít… no… po třech dnech ve stanu, nám postel trochu chyběla, zuřivě bouřící moře by nám moc klidu na sladkých snech nepřidalo. Chýše byla hodně punková, se spoustou věcí, které jako holka neocením ale, po zapálení voňavý svíčky a vyvětrání se dalo chrupkat, abychom ráno opět vyrazili dál.
Vrátili jsme se na poslední den do Chánie, kde byl ten nejlepší vítr za celou dobu, dorazili lokálové a kluci se kterýma jsme se seznamovali už dole na Elafonisi a předvedli na vlnkách nádhernej diktát. Bohužel daleko na pořízení fotek z pláže naší chabou čočkou.
Místní komunita je poměrně malinká , ale o to víc přátelská, sdíleli s námi, kdy je nej období na kite, kde, směry větru atd. To si klidně pište o info pokud vás to zaujalo a já i Nemo určitě rádi předáme dál.
Jen ve zkratce nej je listopad prosinec a pak březen a duben. Kdy foukají buď jižní nebo severozápadní větry, které jsou nádherně stabilní. Jinak je to dost na divoko a nedá se moc spoléhat na předpoved. V tomto období je to prý na shorta a hlavně nikde nikdo…. A po letmém shlédnutí bude asi i trabl najít společnost co tam lítá, tak soukromej vrtulník, balón , stopem a nebo jen pořádně pohledat...
Nám předpověď nevycházela a měnilo se to ze dne na den, ale o to víc jsme viděli, zažili a zjišťovali možné a nemožné a je to rozhodně místo co stojí za to vidět. Je to místo téměř neomezených možností a každej si tam najde co má rád. Ceny jídla nejsou nejnižší, ale ta kvalita za to stojí a nebo jen nejít do prvního krmítka a dát si práci jít dál od centra. Pokojíky jsme měli 3 různé a měli i kuchyňky. Půjčovny všeho na každém rohu. Nebát se zkoušet smlouvat, což byla naše výhoda, že jsme nic nedomlouvali dopředu a řešili vše dle nálady a měli možnost si přihodit k hračkám spacáky…
Určitě to nebyla naše poslední návštěva Kréty a díky kontaktům, které jsme si nasbírali, bude opět o něco jednodušší se najíst, bydlet nebo si půjčit obytnou kárku na cesty a radovánky za kitingem.
Zavírám deníček a jdu vybalovat a odsolovat. Koukněte na pár fotek … určitě dáme i galerku a Nemo se snad dokopne k nějakýmu videjku. A klidně napište do komentů nějaký další info o Krétě.
PS: při cestování si teď můžeš půjčit splitboatd zdarma a ušetřit za nadrozměr v letadle.
Zdarec palec Zkus Hádat a Nemo
