Sardinie kite trip - 1. díl
Můj asi nejlepší kitový výlet a o tom, že nejlepší kitový trip nemusí být hlavně o kitingu :-)
Naštěstí už je to několik let zpět, takže je to snad promlčeno…
S Robertem jsem se potkal 1.září v autobusu, po návratu z 4 měsíčního pobytu na Lefkádě, kde jsem učil pro řeckou kite školu. Zrovna jsem si jel vyřídit nějaké papírování po bankách a potom jsem se opět chystal učit na Německé Rujáně. Jenže mi chyběl ještě jeden instruktor. Během prvních tří minut náhodného setkání bylo jasně domluveno, že pozítří s Robertem sedáme do auta a jedeme spolu na měsíc na Rujánu! Zbožňuju lidi, kteří Vám během tří minut potvrdí, že jedou na měsíc pryč. To jsme ještě netušili jaká jízda nás čeká!
Proč zmiňuju Rujánu? Tady vlastně cesta na Sardinii začala, když se nám ozval Petr Grochal, jestli mu po Rujáně ještě nevezmeme pár základních kurzů jako teambuilding pro jednu nejmenovanou společnost, která tam má výjezdní zasedání. Rozhodnutí Robertovi opět netrvalo ani dva dny a to i přesto, že předtím spadl do mělké vody a narazil si dlaň: „Sardinka?!
Jasné, mio bello, grazie, to beru hned“.
Nastal tedy začátek října a přípravu jsme nepodcenili: dva špinaví přepálení (upozorňuji, že od slunce) blond kite instruktoři, co nemají pořadně za co žrát. Letenky jsme dostali, ubytování taky, na jídlo jsme si vzali tři plechovky Sardinek ( „když Sardinka, tak stylově!“, na 4 dny stačí) a na výjimečné náklady jsme měli asi 20e každý. Jako další nezbytnou nutnost jsme si řekli, že vezmeme jednu slušnou košili a rifle, ať nás pustí na rauty.
Vzhledem k tomu, že jsme nechtěli ve volném čas jezdit na obyčejných prknech, vzal jsem Alaiu a surfové prkno. Po mém příchodu na letiště mě dala paní u přepážky jasně najevo, že bezmála dvoumetrové prkno do letadla „fakt ne“. Argumenty o tom, že o co mám delší prkno o to jsem zase menší, byly opravdu liché a nefungovaly. Nevzdal jsem se a za 10 euro si ho nechal zamotat asi do kilometru potravinářské folie. Paní u přepážky byla spokojená a já vlastně taky. Moje peněženka míň, ale na druhou stranu, komu se podaří v práglu na letišti sbalit dobře tvarovanou stoosmdesátku s útratou pouhých 10 eur?
Po check-inu jsem si vcelku spokojeně čekal na Roberta, tedy řekněme, že první hodina čekání probíhala spokojeně, než mi zavolal Robert, že tak trošku zaspal a dorazí dalším vlakem, takže bude mít zpoždění asi hodinu a půl. Pochopil jsem, že jde do tuhého a na jednoho kite instruktora asi letadlo plné obchodníků a manažerů čekat nebude. Nahodil jsem tedy svou tajnou zbraň - „flirtovací mód 3000“ a začal jsem oddalovat uzavření přepážky pomocí důmyslných a promyšlených otázek stylu: „a to musí mít každá letuška drdol jako máte vy?“ a „víte že Vám ten šátek naprosto sedí k barvě očí?“. No co Vám budu povídat, slečna si asi vzpomněla na mé skvěle zabalené prkno a věnovala mi tolik pozornosti, že se o mém zájmu dokonce do telefonu i jednou pochlubila letištní security.
Robert dorazil opravdu v posledním okamžiku. Což o to, přes check-in jsem ho vlastně už skoro „po známosti“ protáhl skoro okamžikem. Vzhledem k tomu, že byl mnou ustanoven za hygienického referenta, jelikož já vezl kity a už jsem nechal všechno odbavit, tak jsme měli mít pouze jeho batůžek jako příruční. Můj skvělý plán ovšem nepočítal s tím že na check-inu bude neúprosný ochranář letadla před terorismem – ano, ten žárlivý securiťák, který mě už předtím marně odháněl od letušky.
No co, zas tak o moc nešlo, ale přesto šermoval různými předpisy a tak se Robertovo hygienické referentství smrsklo na opravdové minimum. Dle předpisů nesměly do příručního zavazadla žádné zubní pasty a sprchové gely nad 50 mililitrů. Zůstaly nám tedy jen kartáčky a žvýkačky. Robert brutálně projevil nevoli a prohlašoval: „ten sprcháč stál 120korun, to ho sakra snad nevyhodí!“. Naštěstí se nad námi slitovala bezpečákova kolegyně, která nám poradila: „kluci, žvýkačky si dejte do kapsy, do obalu od žvýkaček natlačte sprcháč.“
Let na Sardinii probíbal poměrně v poklidu, navíc po deseti minutách žadonění o nášup pití po mně „moje“ letuška z check-inu hodila nikoli očkem, ale lahví od vína, takže jsme žízní neumřeli. Vzhledem k našemu budgetu obsahujícímu celkem 30 Euro jsme se rozhodli že silou sugesce a sebekontroly budeme víno, jakožto kalorický nápoj s voltáží považovat za jídlo, abychom měli menší hlad. Nu co Vám budu popisovat, už během první půlhodiny letu jsme se solidně „nažrali“.
Trošku problém byl, když nám organizátorka celé události Eliška dala klíčky od auta s tím, že na hotel se s vybavením přesouváme sami. Vlastně jediné co mě v té chvíli zajímalo bylo jestli nám bude celou cestu hrát a zpívat italský rodák Leoš Ramazzotti. Po nástupu do slušně vypadající dodávky a nájezdu na dálnici jsem zapnul rádio a neuvěřitelné se stalo skutečností – dálniční tempo a výhledy na jižní pobřeží překrásné hornaté Sardinie ozvučilo božské Fuoco nel Fuoco! Neuvěřitelné! Robertův simultální překlad písně pocit návratu léta i na začátku října ještě dokreslovat. Po asi 30km jsme si uvědomili, že v dodávce máme zaseknuté cédéčko tohoto lokálního umělce a žádné rádio tím pádem nebude přerušovat nával italské hudby mluvením.
Dálnice po 80km skončila a my si mohli užívat naplno lokální Sardinské cesty. Cesta se po chvíli z asfaltové změnila v prašnou udusanou lemovanou kaktusy a opunciemi. Jako zázrakem přepnulo CD na song Johnnyho Cashe - Ring of Fire. Atmosféra byla v tu chvíli tak hustě mexická, že bys do ní Nachos namočil jen velmi stěží.
Při vstupu do hotelu si nás okamžitě všimnul manažer, nevím proč, ale bosí rozcuchaní blonďáci asi nejsou běžnou klientelou pětihvězdičkových hotelů a chtěl nás vyhazovat. Robert mu svou brilantní italštinou, pilovanou bezmála 20lety sbírání jablek v okolí Lago di Garda vysvětlil, že jsme tu vlastně s tím velkým zájezdem plným obchodníků a bussinesmanů. Manažer hotelu nás přestal vyhazovat a ukázal nám naše pokoje. To bylo vlastně naposledy, co jsme na nich byli, mimo závěrečného balení zavazadel.
Den se ještě zdaleka nechýlil ke konci a tak jsme se vydali s dodávkou pro potraviny. Nejlevnější láhev vína stála 5Euro, tak máme na 6, tak proč chodit do obchodu nadvakrát?! Veškerý obsah našich peněženek tedy skončil v hroznovém energydrinku. Po nákupu bylo stále ještě dost času do západu slunce a program jsme měli mít až od dalšího dne, tak jsme šli kitovat. Žádná voda nám po měsíci na Rujáně ještě navíc s převážně severním větrem nepřišla jako studená, a tak jsme odmítli na naše trénovaná těla natahovat neopreny.
K večeru, slunce zapadlo a my jsme se vydali z pláže na hotel. Já, zhýčkaný řeckým životním stylem, kdy jsem nechodil pěšky ani 200m na záchod, jsem rozhodl, že 400m z pláže na hotel budeme stopovat. No co vám budu povídat. Měli jsme štěstí a ani ne po hodině čekání a po necelých dvou lahvích vína se objevila světla. Zastavil nám sympatický Angličan (dvojník Woodyho Allena) s italskými kořeny a tak skvěle jsme si rozuměli, 400m cesty skvěle uteklo, a tak nás po skvělém rozhovoru vysadil až o pět kilometrů dál, kdesi ve vesnici. „Oukej, místo 400m domů to máme čtyři a půl kilometru nazpět, nevadí, aspoň tu poznáme bujarý jižanský noční život, řekl Robo“ a rozhlédli jsme se po vesnici s asi 400 obyvateli, jednou palačinkárnou a jednou restaurací.
Náš plán najít lokální párty vzhledem k vyčerpanému budgetu 30eur a říjnové mimosezóně opravdu nevypadal moc reálně. Sedli jsme tedy aspoň na náměstíčko na obrubník a začali popíjet. Po necelé hodině nám začalo docházet víno na celý pobyt. K naší velkolepé radosti, kde se vzalo tu se vzalo, do palačinkárny zamířilo pět mladých sympatických a zjevně hodně zpruzelých italek. Nelenili jsme a okamžitě navázali čilou konverzaci o tom jak tu chcípnul pes. Italky, z kterých se nakonec vyklubaly holky z Litvy na dámské jízdě, byly potěšené, že má někdo podobný náhled na svět.
Po dopití poslední láhve vína, tentokrát už ve společnosti, nás napadl spásný nápad. Holky – byly jste už někdy na párty v pětihvězdičkovém hotelu?! V sedmi lidech jsme se tedy nacpali do Fordu Focus a vyrazili vstříc hotelu s mexickou příjezdovkou. Po spatření prašné nezpevněné cesty a kaktusů všude okolo holky trošku znejistěly, jestli jim třeba nechceme ublížit. Můj argument, že zavření v kufru jim fakt ublížíme celkem špatně docela zabral, tak jsme nakonec dojeli až k bráně hotelu. Při příjezdu jsme přes vrátnici projeli díky Robertově plynné italštině opět hladce. Tedy jen vrátný trošku brblal, že takhle ožralé hosty tu ještě neměli, aby mu je vezli v kufru.
Trošku jsme měli strach, jak nás přijmou manažeři na párty, na kterou vlastně nejsme zvaní, ale pět štíhlých seveřanek nám zajistilo nejen pozvání dovnitř, ale dokonce i na četné drinky. Později jsme pochopili, že mimo pozvánek jsme si vysloužili nehynoucí respekt za přitáhnutí nejvíce sledovatelných holek na párty. Během párty jsme se mimo jmen holek (? , ? , ?, Agnes, Ramoňa) dozvěděli, že na zdraví se Litevsky řekne: „I sveikata!“, což nám vlastně zajistilo dostatečnou komunikaci až do konce večírku. Večírek byl vlastně zakončen Robertovým zmizením s Agnes a mým útěkem před Ramoňou (přeci jen jsem v té době byl zadaný), kterou neodradilo ani naše opilecké přezdívání na Doňu Ramoňu, nebo žádosti o interpretaci nějakých punkových songů její rozhodně oblíbené kapely Ramoněs. Ramoňa byla opět vyšší něž já (ostatně ono je těžké být nižší než 148cm) a tak mě několikrát za noc dohnala, než jsem finálně zmizel do tmy. Ráno po zmizení do tmy jsme se probrali na pláži… tedy probrali, jeden z manažerů u nás už stál s dvěma lahvemi vína a nám to bylo jasné: „hlady tu neumřeme!“ Díky našemu pozvání pěti děvčat jsme si od manažerů mimo nehynoucího respektu vysloužili zvaní na vína, jiný alkohol, snídaně i večerní rauty.
Samotný kitovací den proběhl samozřejmě v poklidu a při vánku 3-4m/s to bylo příjemné nechat manažery, ať si blbnou s cvičným kitem. Později odpoledne začala manažerům konference a my jsme měli volno. Zrovna jako zázrakem se zvednul vítr a tak jsme si mohli užívat i s „menším“ Torchem 12m. Ani jsme netušili, jaké máme štěstí, než jsme pokecali se Švýcarem, který nám říkal: „Kluci, na jak dlouho tu jste?“ , Rober odvětil: „Ještě 3dny“. Švýcar se chytil za hlavu a začal se smát: „Kluci, já jsem tu už týden a předpověď je tu jen na tyto čtyři dny, potom zas nemá minimálně týden foukat, toto je nejhorší spot, co jsem kde byl a vy tu vychytáte vítr čtyři dny ze čtyř?!“. Jako důkaz soucitu jsme ho nechali dopít láhev vína a upozornili, kde po nocích slídí Ramoňa. Snad mu to poskytlo dostatečný program na bezvětrné dny.
Pokračování příště… :-)
Kulis
